Richard Coudenhove-Kalergi je jméno, které otevírá dveře. V žebříčku podle historického věhlasu, tak jak jej sestavili na webových stránkách Pantheon, ho najdeme na horních příčkách ve společnosti těch nejrespektovanějších nebo naopak nechvalně známých politiků. Je tam bok po boku s některými překvapivými politickými osobnostmi, které se narodily za jeho života. Egyptský král Farúk, marocký Hassan II., Justin Trudeau z Kanady nebo Clara Petacciová, poslední Mussoliniho milenka, ti všichni mají “HPI” neboli “indexu věhlasu historické osobnosti ” vyšší než 70, a to znamená, že jejich biografická hesla na Wikipedii v mnohojazyčných verzích navštíví každoročně několik set tisíc lidí. A zúžíme-li vyhledávání na politické osobnosti, které zemřely v Rakousku, zjistíme, že se Coudenhove-Kalergi řadí vedle Simona Wiesenthala a Kurta Waldheima. A jeho hvězda stoupá. Richard Coudenhove-Kalergi (RCK) se v roce 2020 zapsal na 158. místo celkového politického žebříčku a za rok si tak v žebříčku Pantheonu polepšil o 427 míst. Odráží to dramatický nárůst zájmu o muže, který jako první vystavěl politický program na mírovém sjednocení Evropy.

Richard Coudenhove-Kalergi se narodil v Tokiu v roce 1894 jako druhý syn rakousko-uherského diplomata a jeho japonské choti. Rok na to se rodiče nechali sezdat, aby legitimizovali své potomky a zajistili si dědictví v Čechách. Rodina se nakonec vrátila do Sudet do Ronspergu, dnešních Poběžovic. Richard později popsal své idylické dětství na tamním rodinném zámku jako „ráj“. Ten byl narušen až předčasnou smrtí jeho otce v roce 1906 a později vzděláváním dospívajícího Richarda v Tereziánské akademii ve Vídni, elitní internátní škole rakousko-uherského mocnářství.

RCK ovšem už tehdy uvažoval na úrovni kontinentů, nikoli států.

V době mezi školou a nástupem na univerzitu v roce 1913 se tento pohledný a inteligentní mladý aristokrat zamiloval do přední dámy vídeňské divadelní scény Idy Rolandové. Ke zděšení své konzervativní katolické rodiny otevřeně žil s touto napůl židovskou, napůl slovenskou hvězdou, která byla o dvanáct let starší, byla již rozvedená a měla pětiletou dceru. Do jejich eklektického okruhu patřili umělci a myslitelé, spisovatelé a politici, kteří přerostli dusivý konzervatismus staré říše. Ida nepochybně otevřela Richardovi oči a mysl širšímu světu jak po stránce emoční, tak i společenské a intelektuální.

Během první světové války byli oba pacifisty. Na Pařížské mírové konferenci založili vítězní spojenci nové státy ve střední a východní Evropě v duchu národního sebeurčení. Ty ale mezi sebou začaly okamžitě válčit kvůli novým hranicím a existenci národnostních menšin. RCK ovšem už tehdy uvažoval na úrovni kontinentů, nikoli států. Představoval si celoevropskou alianci, která by četné nároky na nové hranice předkládala kontinentálnímu soudu, jehož rozhodnutí by byla přijímána bez použití zbraní. To se tehdy očekávalo od nemohoucí Společnosti národů, která – jak to stručně vyjádřil Mussolini – mohla být „užitečná, když cvrlikají vrabci“, ale byla „k ničemu, když křičí orli“.  Bylo zřejmé, že je zapotřebí dělat více, a RCK se rozhodl, že se tohoto úkolu ujme.

Versailleská smlouva učinila z Richarda a Idy občany Československa. RCK se svým plánem seznámil nového prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který měl pochopení pro cíle mladého muže a představil jej svému ministru zahraničí, Edvardu Benešovi. Beneš Richardovi a Idě propůjčil československé diplomatické pasy, aby jim pomohl v prosazování jejich cílů ve Vídni.

A právě ve Vídni v říjnu roku 1923 zveřejnil Richard Coudenhove-Kalergi svůj bestseller, politický manifest PanEuropa, a založil Panevropskou unii. Z Unie se rychle stalo velice úspěšné hnutí s tisíci stoupenců po celém kontinentu, kteří se rekrutovali převážně z řad liberální inteligence, včetně Freuda, Einsteina a Thomase a Heinricha Manna. Pořádali kongresy ve Vídni, Berlíně a Basileji, které přilákaly tisíce příznivců a pozornost mezinárodního tisku. Šprýmaři ve Vídni naznačovali, že Richard a Ida chtějí být prezidentem a první dámou nejen svého politického hnutí, ale i Spojených států evropských, o něž usilovali.

Nastěhovali se do rezidence benediktinského opata v Heiligenkreuzerhofu, která byla nedávno uprázdněna, protože představený pokládal za pohodlnější ubytovat se v opatství za městem a na politické schůzky dojíždět. Toto velkolepé sídlo se stalo jejich vídeňským domovem a „velvyslanectvím“ Panevropy do té doby, než byli donuceni uprchnout při anšlusu v březnu 1938 těsně před příchodem gestapa, které je mělo zatknout.

Byli na černé listině gestapa, protože Richard Coudenhove-Kalergi a Hitler byli političtí rivalové. Pan-Evropa se v 20. letech prodávala o mnoho lépe než Mein Kampf. O tolik lépe, že Hitlerův nakladatel, který měl dosud na skladě ohromný objem neprodaných zásob Mein Kampfu, odmítl vytisknout jeho třetí díl. Právě v tomto třetím díle Hitler odsoudil RCK jako „kosmopolitního bastarda“ a několik stran věnoval útoku na Pan-Evropu, která byla konkurencí pro jeho národní socialismus. Hitler bezesporu chtěl německou Evropu a nikdy RCK neodpustil, že prosazoval myšlenku evropského Německa. Podle RCK žádný národ – ani vítězný jako Francie ani poražený jako Německo – nemohl nebo neměl ovládat Evropu. Mírová Evropa vyžadovala souhlas všech evropských zemí a RCK k propagaci své vize zřizoval pobočky Panevropy v desítkách hlavních měst na celém kontinentu.

V červnu 1940, tedy dva roky poté, co RCK utekl do Švýcarska, kde se stále cítil ohrožen, znovu za dramatických okolností uprchl. Z Ženevy přes Francii a Španělsko do Lisabonu. Odtud ho Američané i s rodinou tajně odvezli na dobu války do New Yorku, kde pomáhal Spojeným státům při jejich podpoře Británie a později působil jako poradce americké vlády pro vypracování plánů pro integrovanou Evropu po roce 1945.

Richardova politika ovšem způsobila vážný rozkol mezi ním a jeho bratrem Johannesem, který zdědil majetek v Poběžovicích. Přestože se Johannes oženil s Maďarkou, která byla napůl Židovka, přidal se k nacistům a podporoval Henleinovo sudetoněmecké hnutí. V Berlíně se stýkal s nacistickými vůdci a během války pořádal okázalé večírky. S blížícím se koncem války se vrátil do Poběžovice, kde byl v dubnu 1945 Čechy internován.

RCK se o tom dozvěděl v New Yorku až v prosinci téhož roku a tehdy se ukázalo, že takříkajíc krev není voda. Telegrafoval Benešovi, Fierlingerovi a Janu Masarykovi, které všechny osobně znal, a žádal je o intervenci a o propuštění svého bratra. Obvinění však byla příliš závažná a Richardovi bylo doporučeno, aby se korespondenčně obrátil na českého advokáta, který byl přidělen Johannesovi jako obhájce. Od trestu smrti Johannese uchránilo pouze předání jeho kauzy od revolučního k novému krajskému soudu. Johannes byl nakonec vyhoštěn do americké zóny v Německu a jeho majetek zkonfiskoval stát. Jeho odloučeně žijící manželka se vrátila ze Švýcarska, kde se během války ukrývala, a nějakou dobu s ním potom žila v Řezně, kde Johannes roku 1961 zemřel. Po svém propuštění a vyhoštění Johannes už s Richardem nikdy nepromluvil.  Domníval se totiž, že se Richard zasloužil o jeho vyhoštění, aby mohl sám převzít jejich majetek.

Mladší bratr Gerolf měl v roce 1945 také vážné potíže. Po německé anexi působil v Praze jako tiskový atašé v úřadu říšského protektora a později ve wehrmachtu jako tlumočník v Bruselu a ve štábu generála von Kleista na východní frontě. RCK ve vysílání z New Yorku do Evropy v roce 1944 napadl osobně Hitlera, na což Führer v odvetě reagoval výnosem, aby všichni členové rodiny Coudenhove byli propuštěni z wehrmachtu i z nacistické strany.  To znamenalo, že Gerolf po návratu do Prahy už nebyl vládním zaměstnancem a musel si vydělávat na živobytí v soukromém sektoru a v akademické sféře. Když se v květnu 1945 německá moc zhroutila, byl vyslýchán českou policií a tehdy mu „odvetný“ výnos určitě přišel vhod. Bylo mu umožněno, aby se s manželkou a malými dětmi připojil k poslední koloně Němců ustupující z města. Po několika dnech se vzdali Američanům.

Churchill se ve svém curyšském projevu v září 1946 zmiňuje o přínosu RCK a Panevropy k myšlence Spojených států evropských.

RCK se vrátil z USA do Evropy a v bouřlivých letech poválečné obnovy pomáhal jako poradce Churchillovi, de Gaullovi a Adenauerovi. Churchill se ve svém curyšském projevu v září 1946 zmiňuje o přínosu RCK a Panevropy k myšlence Spojených států evropských. V roce 1947 RCK založil Evropskou parlamentní unii, jejímiž členy byli proevropsky smýšlející poslanci všech demokratických parlamentů na kontinentě. Poslanci lobbovali za ustavující shromáždění, které by po této již druhé občanské válce v Evropě v jednom století mohlo již ke skutečně dát vzniknout Spojeným státům evropským. V roce 1948 RCK vystoupil hned po Churchillovi na zahájení významného Evropského kongresu v Haagu. Byl čestným hostem na zahájení Rady Evropy v roce 1949 a v roce 1950 prvním nositelem Ceny Karla Velikého za zásluhy o evropskou jednotu.

Schumanovou deklarací v květnu téhož roku Jean Monnet započal s vytvářením Evropského společenství uhlí a oceli. Tak byla zavedena „komunitární metoda“, která spočívala v budování politické unie malými krůčky, které nejdříve vytvářely společné zájmy mezi členskými státy. RCK si uvědomoval, že tento proces postupné hospodářské spolupráce může trvat věčně, a přesto nemusí vést k vytvoření politické unie. On si ale představoval velké gesto, odvážný krok. Unii států, o které snil už ve 20. letech a o kterou usiloval celý svůj život.

Když v červenci 1972 zemřel, Spojené království se právě rozhodlo připojit k Evropskému společenství. Z jeho pohledu to byl správný, ale stále nedostatečný krok. S brexitem Spojené království právě odešlo a to – paradoxně – vyvolalo posun směrem k hlubší jednotě mezi zbývajícími státy. Tváří v tvář současným skutečně závažným problémům jako je změna klimatu, migrace, ruská agresivita na jejích hranicích a geopolitická rivalita mezi Čínou a USA si možná Evropa uvědomí, že se musí – jak RCK kdysi napsal – „sjednotit, nebo zaniknout“.

Jsou výzvy, kterým Evropa dnes čelí, dostatečně velké, aby ji přiměly se semknout do ucelenější unie? To by si RCK jistě přál. Snaha o vytvoření Spojených států evropských začala pokusem zastavit konflikty na hranicích států po první světové válce.  Pokračovala Monnetovou vizí malých krůčků po válce druhé. Dospívá dnes tato snaha ve změněné geopolitické situaci na jinou úroveň?

Tento text byl napsán před invazí Ruska na Ukrajinu. Z angličtiny přeložila Simona Richterová. 

Martyn Bond se v 60. letech školil v BBC, přednášel během severoirského konfliktu na New University of Ulster a v 70. letech působil jako tiskový atašé v Radě ministrů Evropské unie. Začátkem 80. let pracoval jako korespondent BBC v Berlíně, v letech 90. vedl kancelář Evropského parlamentu v Londýně a na počátku prvního desetiletí 21. století byl ředitelem think-tanku  Federal Trust for Education and Research. Vydal knihy  A Tale of Two Germanies (Příběh dvou německých států, 1990), Eminent Europeans (Význační Evropané, 1996), Europe’s Wider Loyalties (Širší loajalita Evropy, 2001), Europe, Parliament and the Media (Evropa, Parlament a média, 2004), The Council of Europe – Structure, History and Issues in European Politics (Rada Evropy – struktura, historie a problémy evropské politiky, 2013). Jeho poslední knihou je Hitler’s Cosmopolitan Bastard: Richard Coudenhove-Kalergi and his Vision of Europe (Hitlerův kosmopolitní bastard: Richard Coudenhove-Kalergi a jeho vize Evropy). ISBN 9780228005452, k dostání v nakladatelství McGill-Queens University Press (MQUP).

Mezi institucionální reformy, o nichž se v rámci Konference o budoucnosti Evropy nejvíce diskutuje, patří navýšení počtu rozhodnutí přijatých většinou v Radě ministrů. Jak evropští sociální demokraté, tak také evropští zelení i německá CDU/CSU (EPP) označili před konferencí zrušení práva veta jednotlivých členských států za politickou prioritu. Tento požadavek byl také mnohokrát vznesen na digitální platformě i v závěrečné zprávě občanského fóra „Demokracie v Evropě“ (doporučení č. 20). Evropský parlament oproti tomu již v roce 2017 ve Zprávě o zlepšení fungování Evropské unie využitím potenciálu Lisabonské smlouvy (autoři Brok, Bresso) a Zprávě k možnému vývoji a změnám současného institucionálního uspořádání Evropské unie (autor Verhofstadt) předložil několik návrhů, ve kterých oblastech by mohlo dojít ke zrušení principu jednomyslnosti.

Dlouhý seznam oblastí, kde se rozhoduje na základě principu jednomyslnosti

Tyto návrhy odpovídají dlouhodobé logice vývoje evropské integrace. Od 80. let 20. století byla v EU postupně odstraňována různá práva veta jednotlivých členských států a většinově nahrazena spolurozhodovacími právy Evropského parlamentu. Ve skutečnosti je již dnes většina usnesení přijímána na základě většinového principu. V řádném legislativním procesu hlasuje Rada Evropské unie kvalifikovanou většinou: Pro usnesení je nutný souhlas alespoň 55 % vlád, jež zastupují minimálně 65 % obyvatel.

Vedle toho existuje ještě dlouhý seznam oblastí, kde jsou usnesení možná pouze v případě, že s nimi souhlasí všechny národní vlády (nebo se alespoň zdrží hlasování). Částečně je dokonce ještě nutná ratifikace národními parlamenty. K oblastem, ve kterých se hlasuje na základě principu jednomyslnosti (bez nároku na úplnost), patří:

• reformy smluv (čl. 48 Smlouvy o EU),
• přijetí nových členských států (čl. 49 Smlouvy o EU),
• reformy evropského volebního práva (čl. 223 Smlouvy o fungování EU),
• opatření k rozvoji a rozšíření práv občanů EU (čl. 21-25 Smlouvy o fungování EU),
• velikost a národnostní složení Komise (čl. 17 (5) Smlouvy o EU) a Evropského parlamentu (čl. 14 (2) Smlouvy o EU),
• sankce vůči členským státům, které porušují společné hodnoty (čl. 7 (2) Smlouvy o EU)
• rozpočet EU, obzvláště rozhodnutí o vlastních zdrojích (čl. 311 Smlouvy o fungování EU) a víceletý finanční rámec (čl. 312 Smlouvy o fungování EU),
• většina rozhodnutí o společné zahraniční a bezpečnostní politice (čl. 22, 24, 31 (1) Smlouvy o EU),
• části politiky v oblasti vnitra a spravedlnosti, např. všeobecný zákaz diskriminace (čl. 19 Smlouvy o fungování EU), rodinné právo (čl. 81 (3) Smlouvy o fungování EU), evropské státní zastupitelství (čl. 86 Smlouvy o fungování EU), operativní spolupráce policie (čl. 87 Smlouvy o fungování EU),
• velké části sociální politiky, mj. sociální zabezpečení, ochrana před propuštěním, práva zaměstnaneckých a zaměstnavatelských svazů (čl. 153 (2) Smlouvy o fungování EU),
• většina rozhodnutí v oblasti daňové politiky (čl. 113 Smlouvy o fungování EU, čl. 115 Smlouvy o fungování EU),
• opatření v oblasti ekologické politiky, jež se týkají územního plánování, využití vody a půdy nebo energetického mixu (čl. 192 (2) Smlouvy o fungování EU),
• opatření, která omezují pohyb kapitálu se třetími státy (čl. 64 (3) Smlouvy o fungování EU),
• reformy postupů při národních schodcích rozpočtů (čl. 126 (14) Smlouvy o fungování EU),
• předpisy týkající se cestovních pasů, občanských průkazů apod. (čl. 77 (3) Smlouvy o fungování EU),
• úřední jazyky EU (čl. 342 Smlouvy o fungování EU) a jazyky, v nichž lze přihlašovat evropské patenty (čl. 118 Smlouvy o fungování EU).

Výraz nedůvěry mezi členskými státy

Tento princip jednomyslnosti odlišuje EU od federálních systémů, které fungují v Německu nebo v USA, v nichž jednotlivé federální státy nemají ani v případě změn ústavy právo veta. Lze ho chápat jako výraz zbytkové nedůvěry mezi vládami EU: Ač se členské státy v jiných oblastech navzájem otevřely, existují přeci jen určité otázky, v nichž se žádný členský stát nechce nechat ostatními přehlasovat. Především pokud se jedná o peníze a zahraniční politiku, berou členské státy raději v potaz, že neexistuje vůbec žádné společné řešení, než že by přitom mohly skončit v menšině.

O něco příznivější výklad předložil v roce 2009 Spolkový ústavní soud v rozsudku týkajícím se Lisabonské smlouvy. Podle něj slouží princip jednomyslnosti především k zachování národní demokracie: Protože by národní parlament ztratil svůj význam, pokud by v podstatných otázkách mohl být přehlasován na evropské úrovni, musí v centrálních oblastech právo veta zůstat zachováno.

Ve skutečnosti hovoří mnohé pro to, že právo veta snižuje nejen schopnost EU jednat, ale i kvalitu její demokracie.

Konflikt cílů mezi schopností jednat a demokracií?

Zastánci intergovernmentalismu proto rádi argumentují zdánlivým konfliktem cílů mezi evropskou schopností jednat a demokracií. Podle tohoto chápání ztěžují na jedné straně práva veta jednotlivých členských států rychlé přijímání usnesení, na druhé straně však zvyšují jejich legitimitu. Pod čarou se tedy jeví jako přijatelná cena, a to především v „klíčových oblastech národní suverenity“.

Ale dokáže tento argument skutečně přesvědčit? Ve skutečnosti hovoří mnohé pro to, že právo veta snižuje nejen schopnost EU jednat, ale i kvalitu její demokracie. Pokud tedy vůbec chceme určité oblasti spravovat na evropské úrovni, mělo by se tak dít zásadně na základě většinového principu.

Právo veta neznamená tvůrčí moc

Nejprve si musíme uvědomit, že parlamentní právo veta je něco jiného než parlamentní tvůrčí moc. V případě národní legislativy mají hlavní slovo národní parlamenty a mohou rozhodovat o cílech a prostředcích. Na evropské úrovni jsou to naopak národní vlády, které spolu vyjednávají o kompromisech.

Dokonce i když o tom mohou národní parlamenty poté rozhodovat, zbývá jim pouze rozhodnutí mezi ano a ne, mezi odkýváním a zablokováním. Europeizace proto na národní úrovni vede k přesunu moci z parlamentu na exekutivu, a tím k oslabení parlamentní demokracie. Právo veta jednotlivých členských států na tom mnoho nemění.

Princip jednomyslnosti zvýhodňuje zbabělce

Pokud chceme evropská rozhodnutí demokraticky legitimizovat, lze tak smysluplným způsobem učinit pouze na nadnárodní úrovni – přes společné instituce EU. Zde však princip jednomyslnosti spíše demokracii omezuje, neboť v případě konfliktu koliduje demokratická legitimita každého členského státu s demokratickou legitimitou ostatních členských států.

Právo veta jednotlivých členských států proto zvýhodňuje jednání ve stylu hry na kuře (chicken game), při kterých se prosadí ta strana, která si spíše může dovolit, že na konci nebude vůbec žádný společný výsledek. To je však spíše otázka moci než demokracie – a v extrémním případě umožňuje, že jeden jediný členský stát zabrání rozhodnutí, které se ve zbývajících členských státech těší velké podpoře.

Diferencovaná integrace není vždy východiskem

Chtějí-li zbývající státy přeci jen pokročit vpřed, zbývá jim často pouze cesta „diferencované integrace“ – ať už ve formě zesílené spolupráce nebo ve formě dohod mimo smlouvy o EU (Evropský stabilizační mechanismus nebo Fiskální pakt z roku 2012). Tyto koalice ochotných však mají svoji cenu, neboť zvyšují komplexnost a snižují koherenci evropské politiky.

A existuje dostatek oblastí politiky, ve kterých nejsou vůbec možné: Především v institucionálních otázkách (jako je reforma evropského volebního práva nebo složení Komise) mohou členské státy čistě z logických důvodů vystupovat pouze jako jeden celek. Také v případě „opatření na základě článku 7 Smlouvy o Evropské unii“ proti národním vládám, jež porušují principy právního státu, nelze právo veta jednotlivých členských států obejít. Podobné je to v případě zahraničněpolitických sankcí jako jsou zmrazení majetku nebo zákaz vycestování, které lze mezitím kvůli vnitřnímu trhu a Schengenu schválit pouze v celoevropském měřítku. A také v rozpočtové politice není diferenciace možná, nebo je možná pouze s velkými obtížemi.

Tam, kde platí právo veta jednotlivých členských států, přešlapuje EU na místě – ze strachu, že jednání naprosto vyčerpají politický kapitál, a nakonec stejně ztroskotají.

Značný potenciál pro vydírání

Ve všech těchto oblastech tak znovu a znovu nastávají situace, ve kterých mají partikulární zájmy jednotlivých národních vlád přednost před cíli všech ostatních členských států. S tím je samozřejmě spjat také značný potenciál pro vydírání v jiných rozhodnutích.

Například řecká vláda pod vedením Alexise Tsiprase (Syriza/GUE/NGL) krátce po nástupu do úřadu naznačovala, že by mohla zablokovat sankce EU proti Rusku – což mohlo být i bez explicitní souvislosti lehce chápáno jako varovný signál ostatním státům EU, aby během dluhové krize v eurozóně braly na Řecko větší ohledy. A když maďarská a polská vláda pod vedením Viktora Orbána (Fidesz/EPP) a Mateusze Morawieckého (PiS/ECR) v roce 2020 vetovaly Plán na podporu oživení Evropy po koronakrizi, chtěly si tím zcela otevřeně vynutit ústupky v mechanismu právního státu.

V oblastech, kde se rozhoduje jednomyslně, přešlapuje EU na místě

Princip jednomyslnosti má pro dotčené oblasti politiky odrazující účinek, který je možná ještě důležitější než mocenské hry a blokace. Tam, kde platí právo veta jednotlivých členských států, přešlapuje EU na místě – ze strachu, že jednání naprosto vyčerpají politický kapitál, a nakonec stejně ztroskotají.

Z tohoto důvodu již deset let neproběhla žádná velká změna smluv o EU, ačkoliv jsou mnozí aktéři nejen v Evropském parlamentu, ale i mezi národními vládami zajedno, že reformy jsou nutně potřeba. Konference o budoucnosti Evropy a nový pokus o reformu evropského volebního práva představují pozitivní znamení. Ale obojí bylo od začátku doprovázeno pesimismem, a proto debata o tom, zda se vůbec o reformu pokusit, spotřebovává energii, která by měla být věnována debatě o reformě samotné.

Veto sociální stát spíše oslabilo než ochránilo

Také při integraci v oblasti daní a sociální politiky ztroskotala EU na jednotlivých členských státech, které využívají svoje právo veta k ochraně partikulárních národních zájmů. Zatímco při vytváření vnitřního trhu (pro který již od roku 1987 platí většinový princip hlasování) udělala EU velký pokrok, v oblasti sociální politiky zůstala slabá. Kvůli vnitřnímu trhu a měnové unii však členské státy zároveň ztratily mnoho prostoru pro vyjednávaní.

Výsledkem tohoto vývoje je politická asymetrie, která právě během dluhové krize v eurozóně vedla k velkým problémům s přijímáním EU i mnoha národních vlád. Princip jednomyslnosti zde vytváří paradoxní efekt: Sociální stát, jež by jako „klíčová oblast suverenity“ měl být chráněn právem veta, ve skutečnosti oslabuje, protože ani na národní ani evropské úrovni nedochází k pokroku.

Demokratická legitimita musí být vytvořena na nadnárodní úrovni

Celkově je zřejmé, že na formální úrovni sice právo veta jednotlivých členských států chrání národní suverenitu, avšak jak ukazuje trilema Dani Rodrika: Pokud jsou státy úzce propojeny jako členské státy EU, nejde národní suverenita ruku v ruce s demokracií, nýbrž je s ní v rozporu.

Pokud chceme vylepšit kvalitu demokracie v EU, nejsou práva veta národních vlád a parlamentů vhodným nástrojem. Mnohem smysluplnější je vytvořit demokratickou legitimitu pro EU rovnou na nadnárodní úrovni – především s pomocí silného, společně zvoleného Evropského parlamentu.

Jednomyslnost marginalizuje také význam Evropského parlamentu

Právě parlament je však principem jednomyslnosti marginalizován za všech nejvíce. V řádném legislativním procesu má vedle Rady Evropské unie jako jediná instituce právo veta; jednání mezi nimi proto probíhají přibližně za rovných podmínek. V případě uplatnění principu jednomyslnosti je naopak parlament v nejlepším případě jedním z 28 hráčů, kteří mohou uplatnit právo veta. A zpravidla nehraje nejdůležitější roli. V oblastech, v nichž může každá vláda zablokovat usnesení, proto hrají přání poslanců pouze velmi podřadnou roli. Místo toho krouží jednání kolem otázky, které ústupky jsou potřeba pro nejméně ochotné členské státy.

Důsledky této dynamiky lze pozorovat vždy jednou za sedm let při debatách o víceletém finančním rámci. V nich jde zpravidla především o čisté příspěvky jednotlivých členských států, a nikoliv o politické priority. Také na veřejnosti zvyšují výhružky právem veta hodnotu zprávy. Evropské zpravodajství se tak soustředí více na výhrady brzdičů než na cíle většiny.

Právo veta láká k mocenským hrátkám, nikoliv k demokracii

Také z demokratického hlediska lze přivítat, že se zrušení práv veta jednotlivých členských států stane klíčovým tématem evropské debaty o reformách. Existují oblasti politiky, které se dotýkají pouze úrovně jednotlivých států a nemusí být řízeny EU. V těchto případech by se měly členské státy rozhodovat libovolně.

Tam, kde jsou potřeba regulace dotýkající se celé EU, by se zásadně mělo rozhodovat na základě většinového principu. Chtít zodpovědět politické otázky na evropské úrovni, ale zaručit při tom všem členským státům právo veta, je naopak pozvánkou k mocenským hrátkám, při kterých politicky silná menšina vnucuje svoje směřování většině – a tím dociluje pravého opaku toho, čeho chce demokracie dosáhnout.

Tento text byl poprvé zveřejněn 31. ledna 2022 na stránkách autorova blogu foederalist.eu. Česká verze je zde publikována se souhlasem autora. Z němčiny přeložil Ondřej Tůma. 

Manuel Müller je vědecký pracovník katedry evropské integrace Univerzity Duisburg-Essen. Vyrůstal v Bamberku, Helsinkách a Valencii a v letech 2002 až 2008 studoval historii a hispanistiku v Bamberku, Granadě a Berlíně. Postgraduálně studoval na právnické fakultě Humboldtovy univerzity v Berlíně. V letech 2019 až 2021 působil jako vedoucí výzkumný pracovník v Institutu pro evropskou politiku v Berlíně. V roce 2021 vyšla jeho disertační práce o evropské veřejné sféře v debatě o Maastrichtské smlouvě.