Richard Coudenhove-Kalergi je jméno, které otevírá dveře. V žebříčku podle historického věhlasu, tak jak jej sestavili na webových stránkách Pantheon, ho najdeme na horních příčkách ve společnosti těch nejrespektovanějších nebo naopak nechvalně známých politiků. Je tam bok po boku s některými překvapivými politickými osobnostmi, které se narodily za jeho života. Egyptský král Farúk, marocký Hassan II., Justin Trudeau z Kanady nebo Clara Petacciová, poslední Mussoliniho milenka, ti všichni mají “HPI” neboli “indexu věhlasu historické osobnosti ” vyšší než 70, a to znamená, že jejich biografická hesla na Wikipedii v mnohojazyčných verzích navštíví každoročně několik set tisíc lidí. A zúžíme-li vyhledávání na politické osobnosti, které zemřely v Rakousku, zjistíme, že se Coudenhove-Kalergi řadí vedle Simona Wiesenthala a Kurta Waldheima. A jeho hvězda stoupá. Richard Coudenhove-Kalergi (RCK) se v roce 2020 zapsal na 158. místo celkového politického žebříčku a za rok si tak v žebříčku Pantheonu polepšil o 427 míst. Odráží to dramatický nárůst zájmu o muže, který jako první vystavěl politický program na mírovém sjednocení Evropy.
Richard Coudenhove-Kalergi se narodil v Tokiu v roce 1894 jako druhý syn rakousko-uherského diplomata a jeho japonské choti. Rok na to se rodiče nechali sezdat, aby legitimizovali své potomky a zajistili si dědictví v Čechách. Rodina se nakonec vrátila do Sudet do Ronspergu, dnešních Poběžovic. Richard později popsal své idylické dětství na tamním rodinném zámku jako „ráj“. Ten byl narušen až předčasnou smrtí jeho otce v roce 1906 a později vzděláváním dospívajícího Richarda v Tereziánské akademii ve Vídni, elitní internátní škole rakousko-uherského mocnářství.
RCK ovšem už tehdy uvažoval na úrovni kontinentů, nikoli států.
V době mezi školou a nástupem na univerzitu v roce 1913 se tento pohledný a inteligentní mladý aristokrat zamiloval do přední dámy vídeňské divadelní scény Idy Rolandové. Ke zděšení své konzervativní katolické rodiny otevřeně žil s touto napůl židovskou, napůl slovenskou hvězdou, která byla o dvanáct let starší, byla již rozvedená a měla pětiletou dceru. Do jejich eklektického okruhu patřili umělci a myslitelé, spisovatelé a politici, kteří přerostli dusivý konzervatismus staré říše. Ida nepochybně otevřela Richardovi oči a mysl širšímu světu jak po stránce emoční, tak i společenské a intelektuální.
Během první světové války byli oba pacifisty. Na Pařížské mírové konferenci založili vítězní spojenci nové státy ve střední a východní Evropě v duchu národního sebeurčení. Ty ale mezi sebou začaly okamžitě válčit kvůli novým hranicím a existenci národnostních menšin. RCK ovšem už tehdy uvažoval na úrovni kontinentů, nikoli států. Představoval si celoevropskou alianci, která by četné nároky na nové hranice předkládala kontinentálnímu soudu, jehož rozhodnutí by byla přijímána bez použití zbraní. To se tehdy očekávalo od nemohoucí Společnosti národů, která – jak to stručně vyjádřil Mussolini – mohla být „užitečná, když cvrlikají vrabci“, ale byla „k ničemu, když křičí orli“. Bylo zřejmé, že je zapotřebí dělat více, a RCK se rozhodl, že se tohoto úkolu ujme.
Versailleská smlouva učinila z Richarda a Idy občany Československa. RCK se svým plánem seznámil nového prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který měl pochopení pro cíle mladého muže a představil jej svému ministru zahraničí, Edvardu Benešovi. Beneš Richardovi a Idě propůjčil československé diplomatické pasy, aby jim pomohl v prosazování jejich cílů ve Vídni.
A právě ve Vídni v říjnu roku 1923 zveřejnil Richard Coudenhove-Kalergi svůj bestseller, politický manifest PanEuropa, a založil Panevropskou unii. Z Unie se rychle stalo velice úspěšné hnutí s tisíci stoupenců po celém kontinentu, kteří se rekrutovali převážně z řad liberální inteligence, včetně Freuda, Einsteina a Thomase a Heinricha Manna. Pořádali kongresy ve Vídni, Berlíně a Basileji, které přilákaly tisíce příznivců a pozornost mezinárodního tisku. Šprýmaři ve Vídni naznačovali, že Richard a Ida chtějí být prezidentem a první dámou nejen svého politického hnutí, ale i Spojených států evropských, o něž usilovali.
Nastěhovali se do rezidence benediktinského opata v Heiligenkreuzerhofu, která byla nedávno uprázdněna, protože představený pokládal za pohodlnější ubytovat se v opatství za městem a na politické schůzky dojíždět. Toto velkolepé sídlo se stalo jejich vídeňským domovem a „velvyslanectvím“ Panevropy do té doby, než byli donuceni uprchnout při anšlusu v březnu 1938 těsně před příchodem gestapa, které je mělo zatknout.
Byli na černé listině gestapa, protože Richard Coudenhove-Kalergi a Hitler byli političtí rivalové.
Pan-Evropa se v 20. letech prodávala o mnoho lépe než Mein Kampf. O tolik lépe, že Hitlerův nakladatel, který měl dosud na skladě ohromný objem neprodaných zásob Mein Kampfu, odmítl vytisknout jeho třetí díl. Právě v tomto třetím díle Hitler odsoudil RCK jako „kosmopolitního bastarda“ a několik stran věnoval útoku na Pan-Evropu, která byla konkurencí pro jeho národní socialismus. Hitler bezesporu chtěl německou Evropu a nikdy RCK neodpustil, že prosazoval myšlenku evropského Německa. Podle RCK žádný národ – ani vítězný jako Francie ani poražený jako Německo – nemohl nebo neměl ovládat Evropu. Mírová Evropa vyžadovala souhlas všech evropských zemí a RCK k propagaci své vize zřizoval pobočky Panevropy v desítkách hlavních měst na celém kontinentu.
V červnu 1940, tedy dva roky poté, co RCK utekl do Švýcarska, kde se stále cítil ohrožen, znovu za dramatických okolností uprchl. Z Ženevy přes Francii a Španělsko do Lisabonu. Odtud ho Američané i s rodinou tajně odvezli na dobu války do New Yorku, kde pomáhal Spojeným státům při jejich podpoře Británie a později působil jako poradce americké vlády pro vypracování plánů pro integrovanou Evropu po roce 1945.
Richardova politika ovšem způsobila vážný rozkol mezi ním a jeho bratrem Johannesem, který zdědil majetek v Poběžovicích. Přestože se Johannes oženil s Maďarkou, která byla napůl Židovka, přidal se k nacistům a podporoval Henleinovo sudetoněmecké hnutí. V Berlíně se stýkal s nacistickými vůdci a během války pořádal okázalé večírky. S blížícím se koncem války se vrátil do Poběžovice, kde byl v dubnu 1945 Čechy internován.
RCK se o tom dozvěděl v New Yorku až v prosinci téhož roku a tehdy se ukázalo, že takříkajíc krev není voda. Telegrafoval Benešovi, Fierlingerovi a Janu Masarykovi, které všechny osobně znal, a žádal je o intervenci a o propuštění svého bratra. Obvinění však byla příliš závažná a Richardovi bylo doporučeno, aby se korespondenčně obrátil na českého advokáta, který byl přidělen Johannesovi jako obhájce. Od trestu smrti Johannese uchránilo pouze předání jeho kauzy od revolučního k novému krajskému soudu. Johannes byl nakonec vyhoštěn do americké zóny v Německu a jeho majetek zkonfiskoval stát. Jeho odloučeně žijící manželka se vrátila ze Švýcarska, kde se během války ukrývala, a nějakou dobu s ním potom žila v Řezně, kde Johannes roku 1961 zemřel. Po svém propuštění a vyhoštění Johannes už s Richardem nikdy nepromluvil. Domníval se totiž, že se Richard zasloužil o jeho vyhoštění, aby mohl sám převzít jejich majetek.
Mladší bratr Gerolf měl v roce 1945 také vážné potíže. Po německé anexi působil v Praze jako tiskový atašé v úřadu říšského protektora a později ve wehrmachtu jako tlumočník v Bruselu a ve štábu generála von Kleista na východní frontě. RCK ve vysílání z New Yorku do Evropy v roce 1944 napadl osobně Hitlera, na což Führer v odvetě reagoval výnosem, aby všichni členové rodiny Coudenhove byli propuštěni z wehrmachtu i z nacistické strany. To znamenalo, že Gerolf po návratu do Prahy už nebyl vládním zaměstnancem a musel si vydělávat na živobytí v soukromém sektoru a v akademické sféře. Když se v květnu 1945 německá moc zhroutila, byl vyslýchán českou policií a tehdy mu „odvetný“ výnos určitě přišel vhod. Bylo mu umožněno, aby se s manželkou a malými dětmi připojil k poslední koloně Němců ustupující z města. Po několika dnech se vzdali Američanům.
Churchill se ve svém curyšském projevu v září 1946 zmiňuje o přínosu RCK a Panevropy k myšlence Spojených států evropských.
RCK se vrátil z USA do Evropy a v bouřlivých letech poválečné obnovy pomáhal jako poradce Churchillovi, de Gaullovi a Adenauerovi. Churchill se ve svém curyšském projevu v září 1946 zmiňuje o přínosu RCK a Panevropy k myšlence Spojených států evropských. V roce 1947 RCK založil Evropskou parlamentní unii, jejímiž členy byli proevropsky smýšlející poslanci všech demokratických parlamentů na kontinentě. Poslanci lobbovali za ustavující shromáždění, které by po této již druhé občanské válce v Evropě v jednom století mohlo již ke skutečně dát vzniknout Spojeným státům evropským. V roce 1948 RCK vystoupil hned po Churchillovi na zahájení významného Evropského kongresu v Haagu. Byl čestným hostem na zahájení Rady Evropy v roce 1949 a v roce 1950 prvním nositelem Ceny Karla Velikého za zásluhy o evropskou jednotu.
Schumanovou deklarací v květnu téhož roku Jean Monnet započal s vytvářením Evropského společenství uhlí a oceli. Tak byla zavedena „komunitární metoda“, která spočívala v budování politické unie malými krůčky, které nejdříve vytvářely společné zájmy mezi členskými státy. RCK si uvědomoval, že tento proces postupné hospodářské spolupráce může trvat věčně, a přesto nemusí vést k vytvoření politické unie. On si ale představoval velké gesto, odvážný krok. Unii států, o které snil už ve 20. letech a o kterou usiloval celý svůj život.
Když v červenci 1972 zemřel, Spojené království se právě rozhodlo připojit k Evropskému společenství. Z jeho pohledu to byl správný, ale stále nedostatečný krok. S brexitem Spojené království právě odešlo a to – paradoxně – vyvolalo posun směrem k hlubší jednotě mezi zbývajícími státy. Tváří v tvář současným skutečně závažným problémům jako je změna klimatu, migrace, ruská agresivita na jejích hranicích a geopolitická rivalita mezi Čínou a USA si možná Evropa uvědomí, že se musí – jak RCK kdysi napsal – „sjednotit, nebo zaniknout“.
Jsou výzvy, kterým Evropa dnes čelí, dostatečně velké, aby ji přiměly se semknout do ucelenější unie? To by si RCK jistě přál. Snaha o vytvoření Spojených států evropských začala pokusem zastavit konflikty na hranicích států po první světové válce. Pokračovala Monnetovou vizí malých krůčků po válce druhé. Dospívá dnes tato snaha ve změněné geopolitické situaci na jinou úroveň?
Tento text byl napsán před invazí Ruska na Ukrajinu. Z angličtiny přeložila Simona Richterová.
